• Vítejte ve světě, kde každý obrázek představuje celý vesmír malých, ale silných světů. Přátelé říkají, že v nich cítí sílu a já věřím, že je to pravda. Předtím, než se ale pustíme do prozkoumávání malých světů, dovolte mi představit mou maličkost...

Jsem rodačkou z Liberce. Z města, které formovalo můj život od útlého dětství až po dospělost. Svůj životní příběh jsem psala nejen na vlnách rozhlasového vysílání, ale našla jsem se i v péči o druhé v Jedličkově ústavu. Také rodinný život jsem zakotvila ve stínu známého kopce, který je mi tak drahý. Kroužení kolem liberecké přehrady je pro mě rituálem, stejně jako každodenní pohled  na Ještěd, který mi přináší klid a jistotu. 

Srdce mi však bije nejrychleji pro mé dcery a vnoučata, která miluji, pro knihy, které čtu, hudbu, kterou poslouchám, a v posledních dvou letech také pro malování. Malování, které se stalo nejen mým útočištěm, ale i silným hybatelem. 

Impulsem pro vznik těchto stránek byl telefonát: někomu se mé obrázky líbily a vyzval mě, abych se o ně podělila. A tak jsem se rozhodla otevřít své malé světy celému širému světu - vám všem.

Rozhovor

Jako bývalý rozhlasák dokážu vést rozhovor. Proto jsem si řekla, že by bylo nejlepší pohovořit si sama se sebou na téma: Jak jsem začala malovat. Otázky pokladu úplně stejné jako jsou ty, na které se ptají návštěvníci na mých vernisážích.

Já: Kdy jsi začala, Zdenko, malovat?

Já: V době covidové, v tom nejistém čase, kdy jsme byli všichni zaskočeni tím, co se děje. Mohli jsme jen do několika obchodů, doprava minimální, zprávy nás děsily. Ale zase jako by si příroda odpočívala, byli hodně slyšet ptáci. To mi tak utkvělo v paměti. Nikam se nechodilo... Doma jsem měla malé plátno a na něj jsem tužkou začala malovat drobné obrázky. Takové, jaké si čmáráme na rohy sešitů, kdy si ruka jen tak maluje, co ji napadne. Pomalovala jsem celé plátno a když jsem viděla co vzniklo, tak se mi rozbušilo srdce. Běžela jsem hned do výtvarných potřeb pro větší plátno a pak pro ještě větší. Byli to takoví novorozenci, nejdříve jen černá tužka na bílém podkladu, pak černá tužka na barevnějším podkladu a ze zábavy se stal ne koník, ale kůň.

Já:  Takže obraz vznikne tak, že nejprve volíš barevný podklad a pak na něj maluješ ještě tužkou ?

Já: Přesně, barvy mě hodně baví, když porovnám začátky a teď, tak je zřetelně vidět posun k barevnosti.

Já: Čím se necháš inspirovat?

Já: Je to čistá fantazie. V podstatě čekám, co z barev a čárek vyleze. A protože mám ráda sci-fi, tak jsem si hned namalovala Obludku a Masožravky. Tam jsem měla určitou představu, ale jinak je to jen o hře barev a tvarů. 

Já: To musí trvat dlouho, než pomaluješ celé plátno. Čárek máš asi miliony, vážně jsou všechny tvoje? 

Já: Jojo, čárky mě baví, je to relax, tichý svět, fantazie, pohoda. Jak říkám, malování je velký kůň a jestli obraz  zvládnu zhruba za  měsíc, tak i to je možná dlouho. 

Já:  Myslela sis někdy, že budeš i vystavovat?

Já: Ani náhodou, ale když se mi najednou začaly počty obrázků zvyšovat, napadla mě výstava. Potkala jsem dobrou přítelkyni Lídu, ta mi nabídla prostor v Kittelově Domě v úžasném prostředí Krásné na Jablonecku.A bylo to. Pověsila jsem v místnosti s krbovými kamny prvních čtrnáct obrázků a rozeslala pozvánky. Doma jsem usmažila asi sto karbanátků, upekla jsem šest šišek štrůdlu, naložila tofu a v říjnu 2022 byla první výstava. Taková rodinná , hodně přátel, dobrá muzika a já si uvědomila, jak je důležité mít kolem sebe ty správné kamarády. Z vernisáže moje duše žila ještě dlouho. Já byla normálně pyšná. 

Já: A  další vernisáže?

Já:  Druhou jsem uspořádala v březnu 2023 ve vinotéce U Hrušky v Liberci. Zaplnili jsme celou místnůstku, zase hrála muzika a lidí přišlo mnohem více, než poprvé. Potřetí jsme se sešli v lednu 2023 v Malém divadle v Liberci. Jsem vždycky šťastná za všechny, kteří se přijdou podívat. Navíc prostory divadelní galerie mi připadaly tak  důstojné, až jsem měla respekt a trému. Holt neseš svou kůži na trh. 

Já:   Takže nešlo jen o nějaký krátkodobý pokus anebo počin...

Já: Ne,ne, vždyť já maluju skoro denně. Vždycky se těším domů a plátno, když je hotový, tak pohladím stejně jako přečtenou knížku. 

Já:  Děkuji si  za rozhovor a doufám, že mě malování hned tak nepřejde.